Mezi ploty a na kole

Tento víkend jsem strávila celý mimo postel a dokonce i mimo byt. Nevídané, neslýchané. V sobotu jsem se bavila v blázinci a v neděli? No jen čtěte dál.

V pražských Bohnicích v areálu psychiatrické nemocnice se jako každý rok konal hudební festival Mezi ploty. A tentokrát jsem byla návštěvnicí i já. Poprvé. Šly jsme se sestrou a bylo to moc fajn. Počasí nám přálo... Mně teda hudba moc nezajímá a pokud víte, jak vypadají plakáty Mezi plotů... No prostě mě graficky moc nenalákali, spíš mě ta modro-žlutá kombinace odrazovala. Ale šly jsme, když to mám za barákem. Z mého pavilonu co by kamenem dohodil :-)

Označování, šipky, navigace téměř neexistující. Na to, že to byl 26. ročník, tak mít to takhle nevychytané, je zarážející. A pak málo toitoiek. Bylo jich hodně, ale jen na jednom místě. Pak jsem viděla ještě jinde asi dvě. Tak to taky není úplně košer. Nemluvě o tom, že toitoiky nejsou košer nikdy. Naštěstí jsem musela jen jednou.

Ale konec stěžování. Určitě bych šla i příští rok, bude-li s kým. Člověku normálně při procházce nedochází, jak je ten areál obrovský. Byly tam tři stage a prý 20 000 lidí (píše Blesk). Fakt tam byla tuna lidí a přesto spousta místa na sezení/ležení na trávě. A těch stánků se žrádlem kolik tam bylo! Černý hamburger, Pan Hranolka, palačinky, cronuty, pražený ječmen, čína, mexiko, turecký fast food, kyperský fast food. Už jenom kvůl žrádlu bych tam šla znova. Ale kvůli žrádlu jsme tam nebyly, že?

Vybraly jsme si se sestrou každá dva interprety, které potřebujeme slyšet, takže jsme byly u Pokáče a Xindla X (jsem mainstream, poslouchám jen rádio) a u Mydy Rabycad a Fast Food Orchestra (sestra má ráda divné věci). Udělaly jsme si selfie (to hlavně!) a když jsme k večeru ještě procházely všechny stánky, narazily jsme na místní hospodu V. Kolona, kde mají mj. luxusní stůl jak u krále Artuše (jak poznamenala moje sestra). Celkově ten interiér vypadá úžasně, že jo? Jsem si dala nakládaný hermelín za krásných 60 kaček, poseděly jsme u stolu venku a pak už jsme, kolem deváté, šly domů.

V neděli byl taktéž velký den. Vyrazila jsem do Alzy pro filtr do vysavače :-D Jako známý fanda Rekol jsem si řekla, že přes Libeňský most (ještě než ho zbourají) pojedu z Palmovky do Holešovic na kole. Jenomže kolo nikde. Ani jedno jediné růžové kolečko. Furt jsem šla a šla a hledala, až jsem nakonec do tý Alzy došla pěšky. Došla jsem si na záchod, doplnila vodu do láhve a šla hledat kolo s tím, že se teda projedu po Holešovicích. Ve vzdálenosti 1,5 km na mě jedno čekalo. Přiběhla jsem tam, zadala číslo kola a dostala jsem upozornění, že kolo je porouchané a čeká na servis. Jela jsem tedy tramvají do Stromovky. Přiběhnu ke kolu, zadám číslo a opět ta stejná zpráva, je rozbité. Vzdát jsem se ale určitě nehodlala. Další kolo mělo být nedaleko u policie. No nenašla jsem ho. Tak jsem nasedla na tramvaj a že teda pojedu do Karlína. Sotva jsme vyjeli ze zastávky, viděla jsem u parkoviště na Výstavišti dvě kola. Nebudu to zbytečně protahovat. Vratila jsem se a ta růžová svině byla zase rozbitá. K tomu druhýmu už jsem ani nešla. Všude kroužili lidi na růžových kolech a já na ně div neřvala "Vrať to! Vrať to!". A najednou u Stromovky přibyla dvě rekola. Jedno už měl nekdo jiný, tak jsem se vrhla na to druhé a bránila ho vlastním tělem. Nebylo rozbité a jmenovalo se Tortellini. Byly tam i lepší názvy jako Vévoda z Edinburghu, Vanilkový lusk, Cukatura, ale buďme rádi aspoň za tu těstovinu.

Stromovka je nádherná, viděla jsem labutí hnízdo, jednou jsem musela použít zvonek a hlavně už mám fotku kola, ne jako minule :-)